Jdi na obsah Jdi na menu
 


Epilog

13. 11. 2017

Lehce pobledlý muž s oříškovými vlasy seděl u francouzského okna a hleděl ven do zimní zahrady. Přes nohy měl přehozenou kostkovanou deku, na které spokojeně ležela a vrněla pod jeho lehkými doteky šedá kočka. Nebo spíše kocour.

Uklidňující pohled vyvolával na mužových rtech menší úsměv. Nostalgické vzpomínky mu zaplavovaly mysl. Vzpomínal na svá dětská léta, když běhal s jejich psem po zahradě a míčem. Potom na své puberťácké časy, kdy byl strašně urážlivý a začal přemýšlet o své orientaci. A potom studentská léta, kdy prožil svou první a na dlouhou dobu poslední velkou lásku.

Vzpomínal na svůj první sex. Nejdřív na svůj první s dívkou, kterou nakonec i zbouchl a potom s chlapcem. Na první pohled do očí své čerstvě narozené dcery. Na první chvíli, kdy ji pochoval v náručí. Na první krmení, první přebalování, první bezesnou noc. Na své vlastní probrečené noci, když Taylor jen plakala a plakala a Louis byl skoro na pokraji svých sil.

Tyto vzpomínky nahradil rychlý růst jeho blonďaté princezny. První krůčky, první slova, první den ve školce, první školní den. Následovala vystudovaná základní škola a nástup na střední. Seznámení s Harrym a návštěva jeho rodiny. A Taylořiny osmnácté narozeniny.

U této vzpomínky už se Louis přestal usmívat a sklonil pohled na svá stehna ke spokojenému kocourovi. To už byla totiž vzpomínka po nehodě. Po té nehodě…

Tehdy… To rozhodně nebyla Harryho vina. Jeli podle předpisů, ale bohužel ve špatném a to vtom krajním pruhu. Byla to zatracená náhoda. Zrovna když měli projet kolem výjezdu z dálnice a jet rovně dál, nějaký senior si spletl vjezd a výjezd na dálnici a tak vjel právě výjezdem do protisměru. A to přímo do cesty jim.

Louis sevřel bolestně oči, když si vybavil tu hroznou bolest. Bylo to strašné. Pamatoval si svůj vlastní křik a křik Taylor jen tak okrajově. A jak se auto stále točí a točí a ne a ne se zastavit.

Na ramenou mu z ničeho přistály dvě hřejivé dlaně, aby ho následně silné paže objaly kolem hrudi. „Ahoj, lásko,“ zamumlal mu u ucha chraplavý hlas, načež dostal od Harryho polibek na tvář.

„Ahoj,“ usmál se na svého přítele, kterému se naštěstí nic během nehody nestalo. Miloval ho a byl rád, že jemu nic není. Měl celý život před sebou. Takže kdyby chtěl jednou odejít, tak mohl. Nic by ho neomezovalo. Ale on mu věřil a věděl, že zůstane. Protože i on miloval jeho.

„Večeře je na stole a rodiče čekají. Můžeme se k nim připojit?“ zeptal se s úsměvem Harry, a když Louis přikývl, pomalu se narovnal a chytil do svých dlaní držadla invalidního vozíku. Opatrně vozík otočil a poté Louise na něm provezl po přizpůsobeném domě až do kuchyně, kde panovala výborná nálada a na stole se podával pečený krocan s omáčkou tak typický pro Štědrý večer.

Ano, správně. Byl Štědrý večer, Louis měl narozeniny a seděl na své invalidním vozíku u stolu s kocourem na svých ochrnutých nohách. Jako jediný z nehody vyšel s postižením. Něco mu během autonehody skříplo záda a tak skončil na vozíku. Podle doktorů neměl naději znovu se postavit na vlastní nohy, ale Harry ani Louis se nehodlali vzdát.

Harry ihned po nehodě koupil dům v blízkosti rodičů, který předělal komplet pro potřeby invalidního vozíku. Zároveň nechal zabudovat dovnitř bazén, kde mohl s Louisem trénovat jeho nohy. Chtěli to dokázat. A věděli, že to má cenu, protože už byly vidět pokroky. Sice jen malé, ale byly tady.

Louisova matka ho ani přesto nekontaktovala. Taylor jí i Louisově otci vše pověděla o autonehodě, ale s jeho matkou to ani nehnulo. Jen prý na jeho otci bylo vidět, že ho to moc mrzí, ale své dlouholeté choti neodporoval. Díky tomu také Taylor vzala od nich své kufry a opět se přestěhovala ke svému milovanému tátovi. A Harrymu.

„Zlato, dáš si pivo, colu nebo pomerančový džus?“ zeptal se Harry vesele od otevřené ledničky.

„Džus, děkuju,“ vrátil mu Louis úsměv a poděkoval Desovi Stylesovi, když vzal z jeho klína kocoura Felixe a poté Taylor, která ho přisunula blíže ke stolu. Byli už tak moc sehraní. Harry před jeho talíř položil skleničku s džusem, než se usadil vedle něho.

„Louisi, nepotřebuješ ještě něco?“ zeptala se s úsměvem Anne. „Dokud ještě nejíme,“ vysvětlila, protože nechtěla poté porušovat tradice.

„Ne, všechno v pořádku, děkuji, Anne,“ široce se usmál Louis. „Tak dobrou chuť a hezké Vánoce. Naše první takhle spolu.“

„A tobě krásné narozeniny, tati. Třicet šest, to je už věk!“ zasmála se Taylor a s ní i zbytek osazenstva. „Mimochodem, taťko, můžu být na Silvestra u Matta?“ zeptala se Taylor, zatímco krájela krásně vonící maso.

„Pokud tě tam bude chtít, pro mě za mě, klidně běž. Je ti už osmnáct, ne?“ souhlasil s jemným úsměvem a tou odpovědí si vysloužil od své dcery hlasité díky a široký úsměv. Nakonec svého číšníka totiž sbalila. Byl to milý kluk. Sice plachý, ale hodný. Věřil mu.

Celá rodina v tichu jen za zvuku vánočních koled z televize v obýváku dojedla celou večeři, načež se začalo sklízet ze stolu. Poté se ale opět všichni posadili na svá místa, jako by něco plánovali.

Najednou se postavil Harry a jemně Louise natočil na křesle čelem k sobě s širokým úsměvem. „Říkal jsem si, že když jsou ty narozeniny, tak je ta správná chvíle ti dokázat, že tohle všechno myslím naprosto vážně, Louisi.“

Louisovi se zadrhl dech v hrdle, když před ním mladík klesl na jedno kolenu a z kapsy džínů vyndal malou blankytně modrou krabičku, kterou následně otevřel za naprostého ticha. Uvnitř byl prsten. „Louisi Williame Tomlinsone, jsi moje největší láska za celý můj život a miluju tě tak moc, že vím jistě, že nikoho jiného tak moc milovat nebudu. A proto se tě teď ptám, staneš se mým partnerem na celý život?“ dořekl s úsměvem na tváři zelenooký mladík a s očekáváním hleděl do brunetových vlhkých očí.

Louis nevěřícně pokroutil hlavou, než si uvědomil, co dělá a prudce se nadechl. „Ano! Jo, strašně rád!“ vydechl a propukl v šťastný smích, když jeho nová rodina začala tleskat a Taylor dokonce zahvízdala na prsty. Harry mu mezitím na prsteníček levé ruky navlékl krásný stříbrný prsten a následně ho políbil krátce na rty a pevně stisknul v objetí.

Celý dojatý brunet pohladil Harryho po zádech, zatímco měl tvář schovanou v jeho krku. „Jsi to nejlepší, co mě v životě mohlo potkat,“ zašeptal chraptivě.

„Stejně jako ty to moje,“ dostalo se mu zašeptané odpovědi.

A to mu stačilo. „Miluju tě.“

THE END

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Parada

Karin,30. 10. 2020 20:58

Krásný konec.