DRARRY & LARRY ARCHIV

„Ale, ale, naše dvě hrdličky se ráčily probudit?“ zavrkala Anne, když spatřila ve dveřích svého syna s Louisem, oba ještě docela zvalchované z postele. Harry vlasy ve volném drdolu a Louis jako vrabčí hnízdo.

Taylor se kousla do rtu. „Dobré ráno!“ zanotovala po vzoru Anne a schválně se podívala na svůj telefon. Bylo půl jedné odpoledne. Právě obědvali.

Louis se nesměle usmál. „Asi jsme to trošku včera přetáhli, omlouvám se,“ posadil na místo, kde seděl i předešlý den a poděkoval Harrymu, který mu místo oběda donesl ovocný salát a posadil se vedle něho.

„Ještě řekni, že jsi litoval,“ zašeptal mu Harry následně u ucha a lehce ho líbnul na tvář. Louis mu dal odpověď jen v podobě úsměvu.

„Podrobnosti si nechte pro sebe, pánové, ano?“

„Bez obav, mamko,“ zašklebil se Harry a sám se pustil do vynikajícího salátu, který pro ně Anne schovala od snídaně.

Po chvilce příjemného ticha se v místnosti ozval vyzvánějící telefon. Zvuk patřil Louisovi, který také telefon vydoloval z kapsy a se zadíváním se na obrazovku si povzdechl. „Omlouvám se, tohle musím vzít,“ zvedl se od stolu se shovívavým úsměvem a přešel do druhé místnosti.

Až tam hovor přijal. „Ano, mami?“ ozval se ne příliš nadšeně. „Vzal jsem Taylor na výlet, takže opravdu nejsme doma. A nevím, v kolik se vrátíme, ale zřejmě až navečer. Proč?“ pokračoval a u toho se posadil na okraj sedací soupravy. Následně si projel rukou vlasy. „Pokud já vím, tak je to moje dcera… Nejsem drzý, jen ti říkám to, co ty nevidíš. Mami je mi skoro třicet šest a jí je sedmnáct! Já se s tebou nemám o čem bavit, vůbec si tam neměla chodit! … No neměla! Je to můj dům, tak prostě odejdi a neřeš to, ano? Díky!“ odtáhl telefon od ucha a vypnul hovor.

Tohle byl snad zlý sen. Jeho matka mu vleze do domu, jen aby mu prohrabala skříně a dcery pokoj, aby v něm našla balíček prezervativů. Mohlo to být horší?

„Děje se něco?“

Louis vysíleně zvedl hlavu k Harrymu mezi dveřmi, načež pokroutil hlavou.

„Hádám, že pojdeme?“ zeptal se proto znovu kudrnáč starostlivě, když viděl ten zklamaný výraz v Louisově obličeji.

„Jo,“ pomalu se brunet postavil na vlastní nohy a přešel k Harrymu. „Je mi líto, že tu nemůžeme zůstat déle. Je mi tu opravdu skvěle, ale moje matka… Prohrabala mi celý dům a mám pocit podle hlasu, že našla něco, co opravdu neměla.“

„O tobě?“

„Asi jo…“ V tu chvíli mu zapípal telefon v ruce. Najel proto na sms zprávu a nevěřícně zamrkal.

Až se vrátíte domů, Taylor tu nebude mít věci, bude bydlet s námi. Nemůžu dovolit, aby ji zkazil někdo, jako seš ty. Že ne nestydíš, Williame, chrápat s muži. Takového jsem tě nevychovala!

Louisovy oči se zaplnily slzami, načež mu telefon vypadl z ruky. Obrazovka se na něm roztříštila na stejné kousky jako iluze o jeho vlastní rodině.

***

Loučení s rodinou Stylesů bylo ve vlažném duchu. Louis s červenýma očima se jen těžce usmíval na Anne, která ho objímala jako svého syna snad pět minut a ujišťovala ho, že zase můžou kdykoliv přijet. Že u nich má vždycky i se svou dcerou, samozřejmě, dveře vždy otevřené. Tak moc si staršího muže oblíbila.

V autě poté bylo celkem zahořklé ticho rušené jen Louisovým popotahováním. Taylor na něho ani radši nemluvila, aby se znovu nerozbrečel.

Harry se ale nehodlal jen tak vzdát. „Lou… Nemůže ti přece jen tak vzít dceru. Staráš se o ni dobře a nikdo nemá důvod ti ji vzít. Ani sociálka. To, že seš gay nebo bisexuál, na tom přece nic nemění.“

„Jak vidíš, moje máti si to nemyslí,“ zašeptal zlomeně brunet a víc se sesunul na své sedačce. Jestli mu totiž někdo vezme ještě Taylor, tak skončil. Nepřežil by to. Přes to všechno to byla jeho milovaná dcera, kterou vychovával od narození. Nedokázal by žít s vědomím, že mu ji někdo vzal kvůli špatné péči. Miloval ji.

„Nějak se to vyřeší, uvidíš. Jen asi ti nebudu moct nijak pomoc, hádám. Jen by to věcem přihoršilo…“ povzdechl si Harry. Vidět Louise plakat ho vzalo více, než si myslel, že kdy vezme. Brunet byl najednou tak křehký jako porcelánová panenka. Bál se, že na něho jen sáhne a úplně se rozpadne.

I přesto ale natáhl ruku a stejně jako cestou k rodičům ji položil na Louisovo stehno tentokrát v šedých džínsech. „Bude to dobrý, slibuju,“ vydechl znovu a dovolil si se na Louise i otočit hlavou, protože auto před nimi zrychlilo a pomalu jim ujíždělo z dohledu. To bylo kouzlo dálnice.

Louis pomalu otevřel červené oči a zadíval do těch milovaných zelených. „Děkuju,“ zašeptal vděčně a znovu popotáhl, tentokrát už se slabým úsměvem. Harry mu stiskl s úsměvem jemně stehno, načež Louis svou hlavu přetočil opět k přednímu oknu, aby mohl sledovat cestu.

Následně ale prudce vykřikl. „Harry, pozor!“

I přes prudké dupnutí na brzdu už střetu ale nedokázal zabránit a jejich auto se střetlo s protijedoucím, které tam ale nemělo co dělat. Černé SUV se vymrštilo do vzduchu a zřejmě vylétlo mimo vozovku, protože se kutáleli.

A jediné, co si Louis pamatoval před upadnutím do bezvědomí spolu s bolestí, bylo, jak sám hrozně křičel.