Jdi na obsah Jdi na menu
 


10. kapitola

13. 11. 2017

„Takže můj táta tady byl?“ zeptala se znovu nevěřícně Taylor, když se pohodlně usadila s šálkem horké čokolády v rukou na Harryho pohovku.

Kudrnatý mladík naopak zvedl z kuchyňské linky hrnek s horkým černým čajem s citrónem a následoval blondýnku do obývacího pokoje. Tam se složil do měkkého křesla naproti ní, ale hrneček odložil na stůl, aby se mohl zachumlat do své milované teplé deky. „No jo,“ zašklebil se.

Taylor zavrtěla nevěřícně hlavou. „Po tom, co jsem viděla doma, jsem ani nevěřila, že by se ti to povedlo znovu ho svést,“ přiznala, ale na tváři ji svítil zářivý úsměv. Poté se ale zachmuřila. „Mám na tebe ale prosbu, Harry.“

„Povídej.“

„Táta je poslední dobou úplně vyřízený z práce a docela se bojím, aby z toho nezkolaboval. Skoro nejí, málo spí, pije jenom kafe, celý den sedí v práci u počítače a stěžuje si, že ho hrozně třeští hlava. A musel si vidět ty jeho oči.“

Harry pomalu přikývl. „Jo, vypadal… Hodně špatně. Chtěl jsem mu nabídnout, aby tu přespal, dal bych mu na ty oči nějaké kapky, ale nechtěl. Nechce, abys o tomhle románku věděla. Asi se podle mě stydí…“

„Myslím, že se ani tak nestydí přede mnou, jako se spíš bojí, co by na to řekla společnost. To, že je gay, to se už v dnešní době lehce zkousne, ale umíš si představit, kdyby si vyšel s takovým zajíčkem, jako seš ty? Toho on se bojí. Odsouzení. A nejvíc ze strany rodiny. Jeho máma… Řekněme, že babička není zrovna chápavý člověk. A děda… ten nemá pochopení tak celkově, když jde o tyhle věci. Proto taky nechápu, jak ho může táta tak milovat. Nedá na dědu dopustit, myslím, že to nějak souvisí s jeho dětstvím, ale nechce mi nic říct,“ připustila Taylor s pokrčením ramen a odložila hrneček na stůl. Poté si stáhla gumičku z vlasů, aby je uvolnila z pevného culíku a zamotala jen tak rychle rozházeně do drdolu.

Harry zamručel. „Nechci se ho vzdát, Taylor. Já vím, je to tvůj táta, je o tolik starší, ale prostě… Nedokážu si pomoc. Když ti někdo nabízí bílou čokoládu, taky ji neodmítneš.“

„To je blbé přirovnání, Harolde,“ uchechtla se dívka.

Harry se široce usmál. „Já vím, ale chápeš to, ne?“

„Jo. A nevadí mi to. Ty seš ten nejlepší člověk, až po mém tátovi teda, kterého jsem kdy poznala. A táta by si někoho takového už fakt zasloužil.“

„Díky,“ usmál se vděčně Harry a nervózně si zandal pramen rozpuštěných vlasů za ucho.

„Jojo, je to na tobě vidět,“ zabroukala Taylor tiše opět do svého hrníčku s čokoládou.

„Co?“ povytáhl Harry obočí.

„Seš v tom až po uši. Prostě láska na první pohled u tebe!“ skoro zavrněla dívka a vzápětí vykřikla, když po ní kudrnáč mrsknul polštář. „Necito!“ otitulovala ho pobaveně.

„Tak nemel hovadiny, blondýno!“ vrátil ji stejně pobaveně Harry a zakoulel u toho očima, i když sám moc dobře věděl, že je to pravda.

                                                                                    ***

„Louisi? Louisi!“

Brunet se zmateně zastavil ve své chůzi směrem k firemním výtahům a v očích mu zablesklo zděšení, když uviděl k sobě běžet vedoucího oddělení. Tohle nevěstilo nic dobrého. A ještě k tomu, když vedoucí v ruce držel poměrně tlustý štos papírů.

Ne, už prosím ne. Pomyslel si nadějně Louis a zamrkal, aby neusnul hned na místě ve stoje. Bylo už deset večer, ale protože na jejich oddělení z ničeho nic vybouchli čtyři kolegové, zůstával tu čím dál déle, aby se všechny papíry a smlouvy dostaly v čas na stůl ředitele.

Vedoucí jeho oddělení, Thomas Clark, k němu lehce zadýchaný došel. „Doufal jsem, že tě ještě zastihnu. Já… Vím, že toho už děláš opravdu hodně, ale tyhle smlouvy musí být do zítra upravené a já už nemám nikoho jiného, komu bych je mohl dát,“ zatvářil se zoufale a Louis v duchu smířený si promnul své bolavé oči.

„Já to udělám,“ zamumlal poraženecky, protože věděl, že jinou možnost ani nemá a převzal od muže stoh papírů.

„Děkuju, Louisi, seš moje záchrana. Na platu to určitě uvidíš, to se spolehni!“ poplácal ho rychle děkovně po rameni, než se otočil a zase spěchal pryč.

Louis za ním dlouho hleděl. „To určitě…“ zamumlal potom sarkasticky a sklonil pohled ke svým plným rukám. Vypadalo to totiž na další bezesnou noc v práci. Tiše si povzdechl a měl chuť papíry mrsknout na nejbližší skříňku či stůl a prostě odejít. Jenže peníze potřeboval.

V rychlosti si prohlédl, o co vlastně smlouvách jde, načež se kousl do rtu. Zůstat tady se rovnalo sebevraždě a domů jít… To nemohl. Kdyby ho viděla Taylor celou noc nespat, omlátila by mu ty papíry o hlavu a ještě je zabavila, né-li je vyhodila do koše.

A tak zkusil své štěstí a doufal, že mu ta určitá osoba vyhoví.

                                                                                ***

Celý nervózní stiskl zvonek u příslušných dveří a kousl se do rtu. Tak nějak tušil, že mladík už možná dávno spí a tak chvíli počkal, než to s těžkým srdcem zkusil znovu.

„Vždyť už du…“ ozvalo se ospalé zamumlání z poza dveří, kde se vzápětí ozvalo i zápasení s klíčem a bezpečnostním řetízkem, než se dveře mírně pootevřely. Mladík mezi nimi zmateně zamrkal. „Louisi?“ zamžoural Harry očima, jestli opravdu správně vidí.

„Ahoj…“ zamumlal Louis unaveně a poté sklonil pohled k papírům ve svých rukách. „Potřeboval bych někde přenocovat mimo svůj dům a dodělat něco do práce. A tak nějak… mě napadlo, jestli bych nemohl zůstat u tebe,“ zvedl opatrně pohled.

Harry sklonil pohled k papírům ve staršího muže rukách, načež se zamračil a zvedl pohled zase nahoru. „Tohle se mi nelíbí.“

„Jen pro dnešek. Rychle to dodělám a lehnu si. Slibuju,“ skoro zaprosil Louis a doufal, že ho Harry neodmítne. Jasně totiž viděl tu nechuť v jeho tváři.

Kudrnáč si povzdechl, než ustoupil ze dveří a máchl rukou v pozvání dovnitř. „No dobrá, pro tentokrát…“ zamumlal.

„Díky,“ pousmál se Louis a v duchu děkoval všem svatým, protože ho mladík právě zachránil před vyhazovem. „Nějak ti to vrátím,“ slíbil, načež naprosto nečekaně věnoval pusu Harryho tváři a vešel dále do útrob bytu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář