15. kapitola
Harry nervózně přecházel v hlavní místnosti ministerstva a čekal, kdy se konečně zeleně rozhoří jeden z krbů a Ginny konečně mu přijde na pomoc. Měl totiž pocit, že jinak už opravdu zkolabuje.
Nejdříve ho totiž Ginny vytočila tak moc, že ho donutila jít za Malfoyem a teď?! Všechno se posralo a zároveň šlo podle plánu. Mělo to ale být jinak. První měl všechno Dracovi vysvětlit. Měl mu říct o plánu Gin, že on sám Draca přivede na ministerstvo a poté ho z toho vyseká, protože je prostě Potter, ale teď je to špatně!
Draco byl totiž naprosto v háji. Nevěděl, že ho chce z toho Harry dostat nějak ven a tím pádem nebude ani nijak spolupracovat, jak bylo původně v plánu. Sakra!
V krbu po pro Harryho nekonečně dlouhé době konečně zeleně zaplálo a Ginny celá udýchaná vyklopýtala ven. „Je to v háji?“
„Je to víc než jen v háji, Gin! Nevím, co tam dělali. Najednou se tam prostě objevil ministr, vzali Draca a mě tam nechali stát jako toho největšího idiota! Draco nic neví! Co budeme dělat, Gin?“ panikařil lehce Harry.
Ginny k němu rychle přešla a vzala jeho tváře do dlaní. „Harry, uklidni se. Zvládneš to. Poslouchej mě. Seš jediný kouzelník, který dokáže odolat veritaséru. Už jsme se o tom bavili. Prostě nesmíš nechat dát veritasérum Dracovi, ale vezmeš si ho ty sám. Vypovíš lež, která pro ně bude pravda a Draco bude volný. Jasný? Zvládneš to, jen se uklidni.“
Harry prudce zakýval hlavou a zavřel oči, aby se uklidnil. Zvládne to. Musí.
„Tak je to správně. Jen se uklidni,“ pustila Ginny jeho tváře a ještě trošku vykolejeného Harryho začala vést napříč ministerstvem až dolů hluboko pod zem, kdy byla výslechová místnost.
Harry se celou cestu snažil co nejvíce zklidnit svůj dech a promyslet si, co bude vypovídat za lži. To, že vlastně dokáže lhát i pod veritasérem, zjistil úplnou náhodou asi tři roky zpátky. Na jedné večeři mu totiž Hermiona nalila docela silnou dávku do skleničky s pitím, aniž by o tom věděl. Řekla mu to až potom Ginny, protože ta jediná věděla, že Hermnioně i tak Harry lhal. Několikrát to proto spolu zkoušeli doma a ono to opravdu fungovalo. Harry nechápal jak, ale fungovalo.
Ginny svého manžela vytáhla z výtahu a na konci chodby ho postavila čelem ke dveřím. „Víš, co máš říkat?“
„Snad,“ zamumlal Harry a po spánku mu stekla kapička ledového potu. Jestli to teď totiž nevyjde, Draco zemře.
Harry zatnul zuby. Ne, alespoň dneska určitě ne.
Cítil, jak ho Ginny ještě naposledy pohladila po zádech, než se zhluboka nadechl a se zaklepáním otevřel těžké dřevěné dveře. Na tváři se mu usadil kamenný výraz.
Když vešel a dveře se za ním s velkou ránou zabouchly, celá soudní síň ztichla a překvapeně se na něho zahleděla. Harry ale vyhledal pohledem jen jednu osobu, která k němu seděla zády a měla ruce i nohy připoutané ke křeslu. Draco ho neviděl.
„Pane Pottere?“ otázal se ho soudce, kterého Harry opravdu neměl rád. Jediné co ale Harry vnímal, bylo, jak sebou Draco škubl a sklopil hlavu. Nepochyboval, že si myslí, že ho jde podrazit ještě víc.
Harry mírně nervózně polkl, než stočil pohled na všechny v místnosti a už jistými kroky se vydal k Dracovu křesla, vedle kterého se zastavil. „Chci vypovídat pod veritasérem.“
Celá místnost zalapala prudce po dechu a Harry se neodvážil ani jen pohledem sklouznout na blondýna vedle sebe. „Proč?“ otázal se s přivřenýma soudce. „Pokud chcete obžalovaného ještě více potopit, ujišťuji vás, že to není třeba, pane Pottere.“
Harry to nevydržel a tiše se se zavrtěním hlavou zasmál. „Vy si snad myslíte, že bych si bral ten hnus, jen abych ho potopil?“ Porota na něho zmateně zamrkala.
„Tak proč tedy?“ otázala se ho nějaká žena, kterou Harry ani neznal, ale bylo mu to jedno.
„Chci vypovídat pod veritasérem jako obhajoba, které pana Malfoye zprostí všech obvinění v plném rozsahu.“
Hned jak tato slova Harry vypustil z úst, místností zavládl totální chaos, kdy se všichni úředníci překřikovali a hádali se, zda je to vůbec přípustné.
Harry jen prostorovým viděním zaznamenal, jak se na něho Draco nevěřícně zadíval.
„Ticho!“ vykřikl pod kouzlem zvýšený hlas soudce. Místnost se opravdu uklidnila a Harry si všiml, jak se někteří na něho šklebí. Dokonce i sám soudce. „Dobrá, pane Pottere, ať je po vašem. Přineste veritasérum!“
Harry zatnul nervózně pěsti a poté je rychle zase uvolnil. Docela ho to uklidňovalo.
Když nějaký úředníček přinesl flakónek s veritasérem, Harry ho do sebe celý rychle hodil. Několik chvil bylo ticho, aby lektvar pravdy měl čas začít působit. Harrymu po spánku stekla ledová kapička potu.
„Nechcete se u nás posadit, pane Pottere?“ zeptal se ho výsměšně soudce, který si byl jistý svou výhrou.
„Ne, děkuji. Raději bych už začal,“ pousmál se na muže Harry a předstoupil spíše před Dracovo křeslo, aby na něho radši neviděl.
Soudce se na něho zamračil. „No, dobrá…“ zamrmlal a natáhl se pro papíry. „Pane Pottere, první otázka, proč vůbec chcete vypovídat v prospěch pana Malfoye? Máte s ním snad… bližší vztah?“
Harry měl chuť se posměšně zasmát na soudcovu adresu. „Můžu vás ujistit, že žádný bližší vztah s panem Malfoyem nemám,“ slyšel, jak se za ním Draco prudčeji nadechl. Došlo mu, že Harry i pod lektvarem lže. „Jde čistě jen o mou tvrdohlavost, protože vím, že pan Malfoy byl jen figurkou ve hře a tudíž by měl žít bez trestu.“
Lidé v místnosti se po sobě nevěřícně začali dívat. „Jak to myslíte, pane Pottere? Chcete mi snad tvrdit, že Malfoy nikoho nezabil?“
„Přesně tak,“ přikývl pomalu Harry.
„Nemožné!“ vykřikl soudce a Harry se nad tím jen zasmál a už naprosto uvolněný se začal po kruhové místnosti procházet a u toho si hrál s prsty.
„Je to vlastně úplně jednoduché. Smím mluvit?“
Soudce jen zamračeně se zatnutou čelistí přikývl.
„Pan Malfoy byl už od narození jen pouhou loutkou svých rodičů a proto také automaticky spadal na stranu temna. Co kdybych vám ale řekl, že asi od pátého ročníku začal se mnou a zesnulým profesorem Brumbálem spolupracovat a teoreticky přešel na stranu světla?“ mluvil s mírným úsměvem Harry a vymýšlel, co dál by mohl říkat.
„To není možné. Kdo jiný nám toto může dokázat! Nikdo, protože Brumbál je mrtvý a vy…“ soudce v půlce věty ztichl.
„A já odpovídám pod veritasérem, že? A ještě k tomu pod velice silnou verzí. Ta lahvička byla totiž větší, než obvykle podáváte.“
Soudce naproti němu polknul a Harry pozvedl obočí. „Proč jste tohle neřekl tehdy, když se řešilo očištění osob?“
„Asi protože jsem k tomu procesu nebyl přizván,“ zavrčel Harry, což byla pravda. K tomu výběrovému řízení ho nepřizvali, za což tenkrát ztropil pěknou scénu. Harry zvedl bradu, když se soudce opět nadechl, že bude mluvit.
„To je pravda. I tak, pane Pottere, musím ale soudit jako soudce a proto můj rozsudek zní takto…“