DRARRY & LARRY ARCHIV

Trvalo dlouhých skoro čtrnáct dní, než se Harry opět k něčemu rozhoupal.

Dopis, který zaslal před dvěma týdny ministrovi, přišel zpět s neutrální odpovědí, že jim Malfoy zřejmě unikl a že má Harry pokračovat ve sledování pro jistotu každý den. Ale Harry na stadion nechodil, ačkoliv svému nadřízenému tvrdil, že tam tráví denně minimálně tři hodiny.

Nedokázal to. Nedokázal jít na stadion a znovu ho vidět. Navíc kdyby tam přišel a on tam byl, měl špatný pocit, že by to někdo z ministerstva zjistil a donutil ho Malfoye dotáhnout sebou k soudu. A to nechtěl.

„Měl bys za ním jít a promluvit si, Harry,“ řekla mu tiše Ginny, když Harry seděl jako posledních čtrnáct dní u stolu a upíjel ze skleničky s whisky.

„Nemám o čem,“ odpověděl jí klidně černovlasý a opět polkl zlatou tekutinu ze skleničky.

Ginny se zamračila. „Já myslím, že máš, Harry. Vždyť si ho zatajil před ministerstvem kouzel, sakra! To ti jako důvod nestačí?!“ zasyčela.

Harry na ni pohlédl s přivřenýma očima. „Na co jako narážíš?“

„Na co? Možná na to, že si ho zachránil a to jenom proto, že ti na něm záleží a můžeš mi říkat, co chceš. Možná ho ještě nemiluješ, ale seš v tom sakra až po uši a já myslím, že stačí chvilka a ten pohár přeteče!“

„To nemyslíš vážně, Ginny!“ vyjekl Harry zamračeně. „To mu mám jako odpustit, že mi lhal? A říct mu mám asi co? Neboj, já tě ochráním?!“

Ginny třískla hrncem do dřezu. „Ano! On ti totiž nelhal, Harry, jen ty ses nikdy neptal! Jeho jméno je Lucius, tak už si to konečně přiznej!“

Černovlasý muž na svou manželku jen beze slova překvapeně hleděl. Nevěděl, kdy se to stalo, že na něho i Ginny, začala křičet. Děti byly naštěstí u babičky a dědy. „I tak, Gin!“ ohradil se prudce. „Jak mu mám asi pomoc! Jde mu po krku celý kouzelnický svět! Jak mu mám zachránit krk, sakra!“

Ginny se potěšeně usmála a založila si paže na prsou. „Tak jako vždy sám sobě a svým přátelům. Dokaž, že to ty máš jméno Potter!“

                                                                                  ***

Harry si absolutně nebyl vědom, kdy se rozhodl opustit pod nátlakem svůj dům a vydat se na zimní stadion, který před dvěma týdny tak zběsile opustil. Jeho mysl mu ale dávala jasný pokyn. Jdi!

A tak šel. Stejně jako předtím vešel do areálu a chodbami se dostal až ke dveřím ke kluzišti, které s mírným zaváháním otevřel a vyšel po schodech na tribunu.

Na chvíli ho zachvátil strach, že tam blonďák a nebude a že sem šel úplně zbytečně. Neslyšel totiž ten typický zvuk, když ostří brusle klouže po ledě.

Panika ho ale přešla hned, když se postavil tak jako minule u mantinelu a naproti sobě uviděl stát na bruslích na ledě postavu oděnou v šedém tenkém kabátu.

Ani jeden nic neřekl. Jen se navzájem prohlíželi a Harry tak mohl s jistotou říct, že Dracovi se rána na čele hezky hojí a modřina na tváři už má podivnou žlutou barvu, která skoro není vidět.

Blonďák stál na ledě poněkud nejistě. Jednu nohu měl lehce pokrčenou v koleni a zdravou rukou držel v oblasti prsou za zápěstí zraněnou ruku, která se zřejmě též hojila.

Poté už to Harry prostě nevydržel a otevřel mantinelová dvířka, která ho pustila na led. Sice neměl brusle, ale i tak byl pevně rozhodnutý si za blonďákem dojít.

Nasadil poněkud rychlé tempo a blonďák jen sledoval s překvapeným výrazem, jak se k němu Harry blíží.

Černovlasý ke konci skoro běžel, a když se konečně dostal až k blonďatému muži, nedokázal udělat nic jiného, než si ho za pas pevně přitáhnout k sobě a prudce ho políbit na ty dokonalé rty.

Draco tiše zasténal, ale do polibku se plně zapojil a dokonce omotal své štíhlé ruce kolem Harryho krku, aby mu byl blíž.

Líbali se jako nikdy předtím. Vášnivě a dravě. Hlavně Harry dával do polibků všechny ty pocity, které cítil a dokazoval tak blondýnovi, jak moc mu chyběl a jaké to bylo mučení být bez něho.

Jejich spojení rtů bylo opravdu dlouhé a Harrymu dalo hodně práce a sebeovládání, aby se od blonďákových rtů odtrhnul. Opřel si čelo o to druhého muže a spokojeně se udýchaný usmál. Díky Dracovým bruslím byli teď stejně vysocí.

Blonďák mu ostýchavě úsměv oplatil a prohrábl se Harryho černými vlasy na zátylku.

„Bože můj, tolik si mi chyběl. Nikdy jsem nevěřil, že tohle řeknu zrovna tobě,“ zamumlal Harry tiše a ještě utáhl objetí paží okolo blonďákova těla. Chtěl ho mít co nejvíc u sebe a nikdy ho už nepustit. Jak mohl být tak hloupý! Opět musí Ginny poděkovat.

„Mám to stejně…“ zašeptal tiše blondýn a ještě jednou Harryho váhavě dlouze políbil, než si položil hlavu zdravou tváří na černovlasého rameno a nechal se pasivně objímat a laskat. Jak dlouho si jen tohle přál…

„Jsem hlupák, promiň mi to. Ginny mě dneska seřvala jako malého kluka a tím mě donutila k pohybu a myšlení,“ šeptal tiše Harry Dracovi do ucha a jednou rukou se probíral jemně jeho blond vlasy. Byly stejně hebké jako vždycky. Voněly jako vždycky.

Draco se jen spokojeně usmál a přesunul své ruce, aby mohl Harryho obejmout kolem zad v oblasti lopatek.

Několik minut jen v naprostém tichu takto stáli spolu na ledě. Nebylo potřeba slov. Oba dva věděli své.

„Tak tohle je naprosto roztomilé a fikané, pane Pottere. Moc děkujeme, že jste nám opět pomohl dopadnout hledaného zločince. Pánové, vezměte Malfoye na ministerstvo! To je rozkaz!“

Na ztuhlého Harryho se zadíval pár vyděšených, ale hlavně zklamaných očí, zatímco se k nim blížili bystrozorové.

Harryho výraz ale dával vědět jediné. Tohle jsem nevěděl!