DRARRY & LARRY ARCHIV

Dvě šedé oči uprostřed kamenného obličeje ho propalovaly, ale Harry je skoro neviděl. Třeštil totiž zorničky na něco více než známého.

Blondýnův perfektní obličej totiž zdobilo hned několik věcí. První Harryho do očí uhodila sešitá rána nad levým obočím, hned poté následovala velká namodralá modřina na celé levé tváři a končilo to roztrženým rtem.

Harryho oči automaticky jako ujištění klesly dolů k blonďákově ruce, kde z pod rukávu tenkého svetru vykukoval bílý zpevňovací obvaz na zápěstí.

Opět se očima vrátil k blonďákově obličeji.

Tentokrát už ta tvář nebyla ale kamenná. Ocelové oči se totiž podezřele leskly a zuby byl zatnuté, aby nebylo poznat, jak se muži na ledě chvěje brada. Harry to ale i tak poznal.

A poté mu vše došlo. Vše si spojil dohromady. Každý zatracený kousíček skládačky!

„Draco Lucius Malfoy…“ zamumlal, poté prudce potřásl hlavou a rychlým krokem se vydal zpět ke dveřím do teplých prostorů stadionu.

„Harry, prosím!“ slyšel jen za sebou ten velice známý hlas prosit, než zabouchl skleněné dveře a doslova vyběhl ven z celého areálu, kde se za prvním rohem přemístil před dveře svého domu.

Vtrhnul dovnitř, skopnul si z nohou boty a neomylně zamířil do obýváku, kde se napil rovnou z flašky zlaté tekutiny ve vitríně, než s ní vztekle mrsknul o protější zeď a zakousl se do zápěstí pravé ruky, aby vzteky nekřičel.

Do místnosti poplašeně přiběhla Ginny. „Harry? Co se děje?“

„Je to Malfoy!“ vyhrknul Harry a cítil, jak jeho samotného v očích štípají slzy. „Celou dobu to byl zkurvený Malfoy!“

Ginny, která absolutně nevěděla, o čem to Harry mluví, jen tiše stála ve dveřích a přihlížela, jak se jí její muž doslova sesypává před očima. „O čem to mluvíš, Harry?“

Harry se zastavil ve své chůzi po pokoji a otočil na ní svou zoufalstvím a zklamáním staženou tvář. „Ten blonďák z klubu. Je to Malfoy…“ posadil se na kraj křesla, když už ho nohy neudržely a schoval svou tvář do dlaní. To byl okamžik, kdy jeho vůle praskla a slzy se rozkutálely po jeho tváři.

Ginny sebou mírně cukla, než přešla ke svému zhroucenému muži a položila mu dlaně na ramena. „Jak to můžeš vědět? Vždyť-“

„Byl to on, Gin. Malfoy byl zahlédnut na kamerách, jak vchází na stadion a jediný, kdo byl uvnitř a na kluzišti byl můj Lucius s pohmožděnou tváří a sešitou ránou nad levým obočím. Jaká náhoda, že zrovna Malfoy, má na stejných místech stejné rány, že? Gin, byl jsem tak hloupý! Tak slepý!“

Jeho žena chvíli mlčela a přemýšlela, jak by Harryho uklidnila. „Jak to, že jsi ho nepoznal už v klubu, Harry?“ zeptala se nakonec nechápavě.

Harry zavrtěl hlavou. „Já nevím. Asi jsem si prostě nepřipouštěl, že byl Malfoy mohl pracovat v bordelu. Neviděl jsem ho skrz tu masku, co měl na obličeji. Choval se úplně jinak než na škole. Smál se. Ale mohlo mě to napadnout. Vždy, když jsem mluvil o tobě a dětech, tak podivně ztuhnul. Poté naléhal na mé pravé jméno a nakonec mi řekl, že se jmenuje Lucius, což je jeho prostřední jméno. Ale víš co je nejhorší, Gin?“

„Co?“ hlesla žena.

„Že ho nedokážu odsoudit na smrt. Ne po tom, co jsem s ním zažil. Jak bych se mu mohl podívat do očí, až by seděl v soudní síni a čekal na svou smrt po tom všem…“

Ginny si tiše povzdechla a pohledem vyhledala zazátkovaný lektvar v zamčené vitríně. Jemně proto máchla hůlkou a jednoduchým accio si ho k sobě přivolala. Byl to jen obyčejné lektvar na uklidnění a na klidný spánek. To Harrymu nijak neublíží. Říkala si v duchu, když mu dala tekutinu vypít a Harry se v křesle uvolnil a usnul.

Rusovlasá žena hned poté pohledem vyhledala rudé růže stojící na skříňce v bílé okrasné váze.

                                                                               ***

Když Harry o pár hodin později otevřel oči, měl chuť je hned zase zavřít a spát dál. Místo toho si ale jen povzdechl a s paží přehozenou přes čelo se zadíval na bílý strop.

Z toho stavu ho vyrušila až Ginny, která opatrně nakoukla ložnice. „Harry, shání se po tobě ministr. Ptá, jestli jsi uspěl,“ skoro zašeptala tiše žena. Jako by se na něho bála promluvit.

Harry si povzdechl a vyhrabal se z postele, do které ho zřejmě Ginny kouzlem uložila. Natáhl na sebe zelený župan a sešel dolů, kde už stepovala na bidýlku sova od ministra. Dopis ležel rozložený před ní na stole.

Sebral ho proto do rukou a přečetl si jeho obsah, i když mu ho Ginny sdělila.

Poté se ke stolu posadil a natáhl se pro kuličkové pero, kterým začal svým rozmáchlým rukopisem psát odpověď, která podle něho byla ta správná. Nesměl jít proti zákonům, proti právu či svému nadřízenému. Nesměl.

Harry se nad svou odpovědí ještě jednou zamyslel a u toho žmoulal okraje pergamenu v prstech. Pohled přitom upíral ven na podzimní zahradu, kde padalo na zem barevné listí a vytvářelo tak nádherný barevný obraz.

V mysli se ujišťoval, že jeho odpověď je určitě ta správná a neměl by nad ní pochybovat. Ani chvíli. Přesto ho ale chvíle pochyb plně zasahovaly a trápily.

Ginny k němu přešla, když viděla Harryho výraz a položila mu ruce na uklidněnou na ramena, která poté jemně promnula. Následně se prohrábla i Harryho vlasy a to byla ta chvíle, kdy se Harry definitivně rozhodl a pergamen složil a vložil do bílé dopisní obálky, kterou poté kouzlem zapečetil a poslal po sově pryč ze svého domu.

Určitě se rozhodl správně, nesměl jít proti zákonům. Nesměl.

„Cos mu odpověděl?“ zeptala se tiše Ginny.

Nesměl, ale přesto to udělal.