11. kapitola
Nakonec ten den strávil doma se svými syny a manželkou, díky které se po dlouhé době zase mohl upřímně smát. Hráli si s autíčkama, poté si kreslili a nakonec společně šli uplácat těsto na buchtu, kterou Ginny chtěla upéct na ráno k snídani.
Po vydatné večeři Ginny zahnala děti do koupelny a následně do postele s tím, že je už opravdu pozdě. Samozřejmě, se to neobešlo bez protestů, ale jeho žena byla neústupná a tak nakonec celý dům utichl.
„Chceš jít za ním?“ zeptala se ho Ginny tiše, když spolu seděli v obýváku u tiše praskajícího krbu.
Harry si povzdechl a upil ze skleničky s whisky. „Já nevím. Chci i nechci. Mám pocit, že bych ti alespoň dnešek měl vynahradit.“
Jeho manželka se tiše zasmála. „Tak na tohle opravdu nemusíš koukat, Harry. Mimochodem, není to tak dlouho, co mi Herm říkala, že se chováš nějak divně. Myslím, že něco tuší.“
„Jo, já vím. Jsem si vědom, jak se na mě po každé divá. Je to asi tak měsíc,“ přikývl pomalu Harry a dolil si zlatou tekutinu do skleničky.
Ginny mu ale skleničku napůl cesty k ústům sebrala z ruky.
„Co je?“ zamrkal zmateně Harry.
„Běž za ním. Vidím na tobě, že bys tady nejradši nebyl a proto se utápíš v tomhle,“ pozvedla skleničku v ruce a sama si z ní jen malinko usrkla.
„Budeš tu ale sama. Vždyť už je jedenáct, Gin,“ zavrtěl Harry hlavou.
„Už jsem to zvládla několikrát, tak mazej. Pozdravuj ho,“ vyhnala ho Ginny nekompromisně a tak Harrymu nezbylo nic jiného, než se jít znovu obléct.
Když poté scházel schody dolů z ložnice, nemohl zabránit nadšení, které se mu šířilo celým tělem. Cestou kolem Ginny ji věnoval pusu na tvář. „Tohle ti nikdy nezapomenu. Přísahám. A budu ho pozdravovat, to se neboj,“ široce se usmál Harry a poté už zmizel ven z domu a na ulici se přemístil.
Z něčeho měl ale stejně strach. Vždycky přicházel kolem deváté a teď bylo půl dvanácté. Bylo tedy dost možné, že měl jeho Ledový Princ jiného zákazníka. Přitom pomyšlení se mu sevřel žaludek.
Rychle proto zalezl do těch osudných dveří a usmál se na paní u recepce, která na něho překvapeně zamrkala. „Už jsem myslela, že nedorazíš.“
„Měl jsem… krapet problémy doma,“ přiznal Harry s mírným úsměvem a zadíval se na černou masku, kterou mu žena vložila do rukou.
„Copak? Už tě masky omrzely?“
Harry k ženě vzhlédl a jemně potřásl hlavou. „Nevím, možná, ale je mi jasné, že tady se bez nich nežije,“ nasadil si masku na obličej a u zrcadla si ji na tváři upravil.
„Přesně tak. Měl bys ale jít. Nejsem si jistá, jestli je ještě volný. Čekal na tebe a vypadalo to, že je docela nervózní, když jsi nepřicházel, kousal se do rtu.“
Harry se k ženě překvapeně obrátil. „Vážně?“
Když žena pokývala jemně hlavou, Harry už na nic nečekal a s mírným úsměvem vešel do klubu, kde byla zábava v plném proudu. Hlasitá hudba hrála a lidé se svíjeli na parketu. A Harry se cítil naprosto ztracený. Přišel moc pozdě.
Po obvodu místnosti se proto začal prodírat k baru, kde se hodlal na Prince optat. Až skoro u svého cíle si všiml něčeho zvláštního.
Na druhé straně baru, než stál on sám, stál nějaký až moc namakaný chlápek a vypadalo to, že na někoho před sebou křičí. Harry ale neměl možnost toho někoho vidět, protože ho svalovcova postava celého překrývala.
Mírně se zamračil a začal se pomalu prodírat k tomu místu, aby zabránil problému. Než to ale stihl, všiml si, jak nad ramenem toho muže vyčuhovaly zářivě blond vlasy. A Harry měl jasno. Zastavil se.
Poté se ale vše odehrálo až moc rychle a zároveň jako ve zpomaleném filmu. Harry nestihl nijak zareagovat, i když viděl vše až moc do detailů.
Ledový Princ se totiž snažil vytrhnout zápěstí ze sevření toho chlapa a něco mu rychle chrlil do tváře. Hned na to tvář gorily, která k němu teď stála i s blonďákem bokem, zbrunátněla vztekem a blondýn naopak zkřivil tvář bolestí. A Harry nemohl dělat nic jiného, než sledovat, jak svalovec blonďákovi vrazil silnou facku, kterou blondýn neustál a klopýtl směrem k baru. Harrymu se samým zděšením zastavila krev v žilách, když blondýnova hlava narazila na ostrou hranu pultu a mladík se následně skácel na zem.
Lidé okolo začali křičet a Harry ještě několik vteřin jen celý ztuhlý stál na jednom místě a sledoval, jak blonďákovi na zemi teče z rány nad obočím krev, než se probral a začal se k němu prodírat.
Hudba mezitím přestala hrát a vyhazovači popadli jak násilníka, tak i zbytek lidí a všechny bez vyjímky tlačili ven z klubu. Až na Harryho.
Ten celý vyděšený poklekl před blondýna, který seděl zády opřený o pult, a vzal jeho tváře jemně do dlaní. „Luciusi? Lucie, no tak, slyšíš mě?!“ poplácal ho nevědomky po bolavé tváře.
Blonďák také hned na to bolestně zasténal a vytrhnul se mu. „Přestaň, to bolí!“ otevřel na Harryho šedé oči plné bolesti a poté je sklopil ke svému úplně modrému zápěstí.
„Asi to máš zlomené…“ zašeptal Harry a opatrně zápěstí ohmatal. Samozřejmě se to neobešlo bez bolestného syčení ze strany blonďáka. „Pojď, pomůžu ti na nohy,“ omotal Harry nakonec ruku kolem blondýnova pasu a pomohl mu vstát. Poté ho opatrně dovedl ke stolku, na který ho posadil.
Vytáhl z kapsy svých džínů papírové kapesníčky a velice opatrně začal otírat okolí blondýnovi rány na čele. Bylo jen štěstí, že muž před ním ještě vnímal. „Bolí to?“ zeptal se tiše. Klub byl totiž už úplně prázdný až na pár zaměstnanců, kteří vše vysvětlovali zřejmě šéfovi o kus dál.
„Jako prase…“ zamumlal blonďák a kousl se do rtu, aby ze sebe nevydal ani hlásku.
„Promiň,“ omluvil se Harry a odvrátil pohled od tváře, která též začala nádherně modrat.
Chvíli bylo ticho, než blondýn opět promluvil a svýma očima hleděl do Harryho tváře s maskou. „Přišel jsi.“
Harry se zadíval do šedých očí. „Ano.“