DRARRY & LARRY ARCHIV

Na ministerstvu kouzel snad jako každý den vládl strašný chaos. Lidé se překřikovali, strkali do sebe a bezohledně se rvali vpřed, aby mohli co nejdříve pryč z té tlačenice.

Harry měl to štěstí, že přišel hodně brzy ráno, ještě za tmy, a mohl zapadnout do své vlastní kanceláře, která byla kouzlem odhlučněná, takže nic z toho se k jeho uším nedostávalo. Mrtvolné ticho narušovalo jen tikání nástěnných hodin a propiska, kterou Harry bez ustání protáčel mezi prsty a jemně s ní ťukal do stolu.

Jasný znak toho, že je nervózní.

Nakonec zavřel oči a opřel si zátylek o opěrku za sebou. Když oči opět otevřel, díval se na bílý strop, který by nejradši přemaloval na jinou barvu.

Zamračil se a na židli se prudce narovnal, než si to rozmyslí.

Natáhl se pro bílý papír a kuličkovým perem na něj svým rozmáchlým písmem napsal pár slov, o kterých informoval Ginny, že dnes se zřejmě domů vrátí pozdě v noci, protože má moc práce.

Pravda byla ale úplně jinde. Neměl žádnou práci, ale opět musel utéct. Do světa mudlů, aby uspokojil své tělo.

Byla to přece jenom už dlouhá doba, co přestal s Ginny vést milostný život. Přes rok určitě. Ona to brala jako krizi, kdy je to prostě v pořádku a on jí to nevymlouval. Jak by jí taky mohl do očí říct, že se mu prostě z jejího těla už nepostaví.

Povzdechl si a dopis zapečetil.

Věděl, že by tohle dělat neměl, ale jiné řešení neviděl, aby nemusel opouštět Jamese s Albusem. Nikdy nelitoval, že má dva syny, nikdy, jen ho mrzelo, že jim nemůžu dát to úplně nejlepší domácí zázemí.

Před oběma i Ginny se přetvařoval a nutil se alespoň do polibků na dobré ráno, dobrou noc a rozloučení, někdy přivítání. Nikdo nic díky tomu nepoznal a Ginny se zřejmě nikomu nesvěřovala, že mají potíže v milostném životě. Byl jí za to vděčný.

Byl tam ale jeden problém. Hermiona se při každé návštěvě na něho podezřívavě dívala a Harry měl pocit, že mu vidí až do žaludku. A nebylo to zrovna příjemné.

Pomalu vstal od stolu a normálním tempem se vydal do sovince, aby mohl dopis poslat Ginny. Nebylo to vůči ní fér, ale nemohl prostě jinak.

„Pane Pottere? Jste v pořádku? Vypadáte, jako byste sebou měl každou chvíli seknout,“ zastavil ho na chodbě jeho kolega a bylo to tak nečekané, že sebou Harry přistiženě škubl.

„Ne, jsem v pořádku, jen jsem si na něco vzpomněl,“ donutil se Harry usmát.

„Jo takhle, tak hlavně opatrně. Vypadáte fakt hodně mimo,“ přikývl kolega a s mírným úsměvem odešel.

Harry mu ani neopověděl a tentokrát rychle dokončil svou cestu k sovám. Vybral si jednu bílou, kterou posílal skoro vždy a připevnil jí zmenšený dopis k noze. Poté už jen otevřel okno a nechal sovu odletět k sobě domů.

Když mu sova zmizela z dohledu, obrátil se a vrátil se k sobě do kanceláře, kde věnoval pohled hodinám. Ukazovaly půl osmé večer. Ideální čas.

Převlékl se z pracovních věcí do mudlovských černých džínů a černého nátělníku, aby lépe do prostředí, kam se chystal, zapadl. Kdyby přišel v obleku, asi by to nebylo moc dobré.

Poté zamknul svou kancelář a rovnou z ní se přemístil do mudlovského Londýna ke klubu, který si našel na mobilu. Nebyl žádný div, že se naučil pracovat skoro se všemi mudlovskými přístroji, když hledal místa, kam by se mohl zašít. Právě jako tohle místo.

Vyšel z postranní uličky a zadíval se na název klubu, do kterého právě mířil. Zavrtěl nad tím hlavou a v duchu se ujistil, že je to prostě nutné. Nemá přece na výběr.

Bez potíží se dostal přes vyhazovače dovnitř a zamířil k šatnám, kde ukázal ženě za stolem falešné doklady a tam mu na oplátku podala jednoduchou černou škrabošku.

Bez otázek si jí nasadil. Věděl, že právě pro to je tenhle klub tak populární. Každý, a to bez vyjímky, měl na sobě škrabošku, ale bylo to rozdělené.

Zákazníci měli obyčejnou černou škrabošku bez jakýchkoliv ozdob a zaměstnanci měli škrabošky různobarevné s ozdobami. Ti, kteří poskytovali i sexuální služby, měly škrabošky ozdobené ještě navíc pírky a květinami, aby nedošlo k omylu.

Pokynutím hlavy tedy ženě poděkoval a vešel do toho pravého hříšného ráje. Všude byli jen samí muži, což Harrymu naprosto vyhovovalo.

Bez jakýchkoliv problémů se přesunul ke křesílku se stolečkem asi pět metrů od pódia, kde zrovna nějaký chlapec ukazoval, co všechno umí na tyči. Na jeho vkus to byl ale klučina docela dost mladý a nijak zvlášť hezký. Byl si ale vědom, že ostatní kolem něho, nad chlapcem slintali.

Měl chuť se znechuceně oklepat, když pomyslel na, jak ten klučina leží pod upoceným tlustým prasetem z první řady, který z něho nespustil pohled.

Radši pohled odvrátil a zaměřil ho na bar docela kus od něho, kde zrovna asi čtyřicetiletý muž držel za zápěstí blonďáka a něco mu rozzuřeně chrlil do obličeje. I když byl blonďák k němu zády, Harry poznal, jak se napnul v ramenou a prudce svou ruku vytrhnul z mužova sevření a něco peprného mu odsekl.

Muž po něm chtěl ještě hmátnout, ale blonďák se mu lehce vyhnul a zapadl do dveří za naštvaným zřejmě vedoucím.

Harry viděl, jak si něco pro sebe ještě muž mrmlá, než zmizel na schodech do patra.

Pousmál se. Ten blonďák byl totiž přesně ten typ, kterého na dnešek hledal. Jen doufal, že až vyjde ven, bude mít na sobě škrabošku s pírky.

Jeho přání bylo vyslyšeno a Harry se potěšeně usmál, když blonďák s černou škraboškou na obličeji vyšel ven a zamířil k baru. Černá květina u jeho pravého oka byla nepřehlédnutelná.

Harry ho pozoroval, jak přebral od barmana tác s nějakým pitím, kývnul hlavou a začal se obratně proplétat mezi hosty ve svém normálním oblečení. Nebyl nijak odhalený. Měl na sobě klasické úplé černé džíny a bílou košili s vyhrnutými rukávy. Nevypadal v tom jako někdo, kdo prodává své tělo za peníze.

Zavrtěl nad tím lehce hlavou a počkal, dokud blonďák nebude procházet kolem jeho křesla. Až poté na sebe upozornil tím, že ho lehce zastavil chycením za volné zápěstí.

Blondýn se zastavil a čekal, co mu chce Harry říct.

„Mohu dostat něco jiného, než je pití?“ přimhouřil oči.

Blonďák po něm mlčky hodil postranním pohledem, než jemně přikývl a pohodil hlavou, aby dal Harrymu najevo, že má jít za ním.